Empatie - dar či prokletí?

Rakouský lékař a psycholog Alfred Adler prohlásil, že empatizovat znamená vidět očima druhého, slyšet jeho ušima a cítit jeho srdcem. Je zajímavé, že ne každý tuto vlastnost ovládá, je to snad pouze schopnost vyvolených? A je to pro ně dar nebo naopak prokletí?

Co to vlastně znamená být empatický? Nejen druhého respektovat, ale také se ho snažit pochopit. Nejen ho pochopit, ale také se do něj vcítit, obrazně řečeno být alespoň na chvíli v jeho kůži. Jenže ne každý to dovede, otázkou je proč. Jakmile člověk absolutně nedokáže pochopit pocity druhých, má to v životě poměrně složité. Nerozumí jednání druhých v situacích, které mu nejsou až tolik známé a povětšinou si neví rady s tím, jak s některými lidmi zacházet. Topí se v neporozumění a lidem ve svém okolí dovede jednoduše ublížit. Platí snad pravidlo, čím víc empatie, tím víc přátel? Samozřejmě také velmi záleží na tom, do jaké míry si svou schopnost či neschopnost vcítit se uvědomí. Pokud ví, že vidět očima druhého nedokáže ani kdyby se na hlavu stavěl, záleží především na tom, jaký k tomu má přístup. Může být otevření a snažit se alespoň respektovat, nebo může uzavřít brány všem těm, jež takzvaně nejsou naladěni přesně na jeho vlnu. Tím pádem pravděpodobně spoustu lidí nepustí k sobě a mnoho lidí se o to ani pokoušet nebude. Tedy ne, pokud empatie není naše silná stránka, neznamená to, že bychom museli nutně být nějak společensky zavrhnutí. Důležitý je náš postoj.

A jestli je to takové neštěstí, nerozumět příliš emocím? Ono výhodou je jistě fakt, že se ti méně empatičtí tolik nenatrápí, přesněji řečeno netrápí se trápením druhých do takové míry jako někdo, kdo se vcítí i do akvarijní rybičky. Nemusí také poslouchat intimní příběhy naprosto cizích lidí, poměrně značná část populace je totiž výřečná natolik, až to hraničí s tím, co je ještě v jakési normě. Je to jednoduché, pokud lidé nemají zpětnou vazbu, nemají potřebu se svěřovat.

A co naprostý opak? Dá se říci, že empatický člověk je tedy vyvolený? Je to nějaká schopnost navíc? K čemu je dobrá? V jistých situacích je to v podstatě prokletí. Naprosto cizí lidé jsou vám schopni převyprávět celé rozvodové řízení nebo třeba několikaleté problémy s játry. Proč? Být empatický přeci neznamená přitakávat, politovat, pomoci. Jistě je to vlastnost výhodná, pokud ji umíte využít, nikoli zneužít a pokud ji dokážete potlačit ve chvíli kdy je nežádoucí.

Jistou dávku této schopnosti dostáváme v genech, značnou část jistě získáváme také během dětství kdy na náš vývoj, jak fyzický tak mentální, působí především naše okolí a zázemí, v němž vyrůstáme. Někde se například dočtete, že chladný přístup rodičů může vést k pocitům méněcennosti, neschopnosti city vyjadřovat či rozeznávat. Do jaké míry jsou tato tvrzení vědecky podložená, nedokážu v tuto chvíli říci. Ale je to, s čím se narodíme a v čem vyrůstáme to jediné? Myslím si, že je to zásadní, ale nikoli jediné. Celý život se člověk formuje a řekla bych, že i míra empatie může narůstat či klesat. A to v závislosti na prožitých situacích, okolním dění nebo osobách, jež se v našem životě pohybují a chtě nechtě nás ovlivňují.

Dostáváme se na samotný začátek, takže je to dar? Nevím. Možná ano, pokud jste vyvolení, záleží jen na vás jak s ním naložíte.