Kolik bolesti může člověk snést?

Kolik bolesti může člověk snést? Proč vůbec něco takového jako bolest existuje? A je možné ji vůbec necítit?

Práh fyzické bolesti má každý jiný, ale funguje to i u psychické bolesti? Určitě jste někdy potkali někoho, kdo se po negativním emočním vypětí hroutil, svíjel, ležel v slzách a jiného, který za stejné nebo alespoň velmi podobné situace zachoval kamennou tvář. Trpěl ten druhý pouze uvnitř a nedal tedy nic znát? Nebo existují lidé, kteří snad trpí méně? Fyzická bolest je velmi individuální, u které jeden omdlí druhý ani nemrkne a někteří se v ní dokonce vyžívají. U psychické bolesti to patrně funguje stejně. Z naprosto stejné události se může člověk naprosto zhroutit a jiný se takzvaně oklepe a jde dál. Jsem přesvědčená i o vyžívání se v psychické bolesti, ač bych to nazvala spíše jakousi závislostí na emoční bolesti, jež nebude podstupována dobrovolně a patrně koření někde hluboko uvnitř. Ale jak je to s úplnou necitlivostí? Mnohde se dočtete, že existuje jakási genetická vada, kdy tělo necítí bolest, bavíme se o té fyzické. Někde se také píše, že je možné opravdu ani trochu necítit bolest emoční, ale stále se mi tomu nechce věřit. Nevěřím, že je někdo dočista necitlivý. Možná je to naivní.

Tímto se dostávám k oné prospěšnosti bolesti, dost možná jste o tom už slyšeli. Tito geneticky znevýhodnění v podstatě nemají žádnou výhodu, právě naopak. Bolest nás varuje, typickým a všude omílaným příkladem je rozpálená plotna. Jakmile se jí dotknete, zabolí to a vy ucuknete že? A co kdyby to nezabolelo? Ošklivě se spálíte. Tělo je chytré, no ne? Ale dostávám se opět k podobné otázce, funguje to i u psychické bolesti? Pokud bychom jí necítili, také bychom se ošklivě spálili? Otázkou je jak, jestli nás má varovat před takzvanými lidskými upíry, nebo jinak řečeno toxickými lidmi nebo před vyhýbáním se znovuprožití nepříjemných situací…

Možná je tělo opravdu natolik šikovně fungující stroj, ale dostáváme se k otázce, kolik že té bolesti člověk snese? A teď už opravdu jen o té psychické. Pokud člověk doslova trpí, zajímalo by mě jaká je hranice a co se stane jakmile ji přesáhneme. Jsem si jistá, že zvládneme mnohem více než si myslíme a když pocítíme, že větší bolest už nejsme schopni pojmout pravděpodobně nastane jeden z mnoha scénářů. Například utečeme, to je takové nejjednodušší řešení, nebo se upneme k závislosti, taky je možné přehodnotit některé své domněnky nebo s bolestí bojovat. Většinou však zvolíme snazší cesty, asi právě proto, že už jsme ze všeho tak vyčerpaní.

Závěrem snad jen pár pozitivních slov. Ať je bolest jakákoli, obvykle jednou přejde. Není to pravidlem, ale většinou se na konci tunelu nachází to pomyslné světlo.