Citové naladění

Jeden známý mi kdysi řekl, že každá lidská bytost je nastavená na určité citové frekvenci. Čím jsou od sebe tyto frekvence vzdálenější, tím menší je pravděpodobnost, že spolu tito lidé vydrží v hlubším vztahu.

Možná jsem naivní, ale já osobně považuji city za mnohem silnější než myšlenky, znamená to tedy, že pokud mají lidé odlišný způsob myšlení není to takovou překážkou, jako když mají odlišné emocionální cítění? Pokud to má totiž jeden tak hluboko uvnitř nastavené jinak, jen těžko se prý vžije do toho druhého a jeho chování v návaznosti na pocity nemůže nikdy pochopit. Musí však jeden druhého nutně pochopit? Nestačí jen akceptovat, vyslechnout, respektovat? Řekněme, že přijde den, kdy pár který se celý život honí za lepším, větším, honosnějším najednou zjistí, že má vše. Odrostlé syny, obrovský dům se zahrádkou a bazénem, loď a každý rok luxusní dovolenou, jež také časem zevšední. Najednou se zastaví a zjistí, že si nerozumí, on je citlivý, přemýšlivý a přiměřeně, ale přece, plačtivý. Zatímco ona je chladná, rozhodná a bere život takový jaký je aniž by se sáhodlouze zamýšlela či trápila malichernostmi.

Pokud jsme otevření, můžeme se někdy navzájem pochopit? Vždyť pokud to máme vnitřně nastavené jinak a celý život s tím fungujeme, je to vůbec možné? A je to potřeba? Myslím, že pokud toho druhého přijmeme takového jaký je a uvědomíme si, že každý na světě je nějaký, každý na světě je jedinečný, nemusíme se do něj nutně vciťovat. Stačí přijetí, úcta a ochota vyslechnout a přijmout i jiný pohled na svět než je právě ten náš. Záleží jen a jen na nás, jak jsme otevření vůči ostatním a jaké jsou hranice našeho chápání. Nebo potřebujeme být naladěni na té vlně stejně a na tamté vlně zase alespoň podobně? To si nemyslím...